Aplikační vrstva
A konečně poslední z vrstev- aplikační- má za úkol poskytnout aplikačním procesům přístup ke komunikačnímu systému a tím umožnit jejich vzájemnou spolupráci. Mezi to patří přenos zpráv, identifikace komunikujících parametrů (jmény, adresami, popisem), zjištění stupně komunikujícího partnera, stanovení pověření pro komunikaci, synchronizace spolupracujících aplikací.
Dá se také říci, že určuje formát, který se použije pro předávání dat programů. Je to samozřejmě vrstva nejvyšší, ale automaticky používá služby nižších a díky tomu je izolována od problémů síťových technických prostředků. Je to opět softwarová vrstva.
Je to špičková protokolová vrstva v obou modelech síťování počítače- jak ISO/OSI tak i konkurenční TCP/IP.
Jde-li o samostatný počítač, jsou aplikacemi jednotlivé uživatelské programy, a "zbývající" částí programového vybavení je operační systém, který uživatelským programům zprostředkovává využití nejrůznějších zdrojů a prostředků daného počítače - disků, operační paměti, klávesnice, displeje, dalších V/V zařízení apod. V případě uzlů počítačové sítě je pak odlišnost pouze v tom, že síťový operační systém, který v sobě implementuje jednotlivé vrstvy vrstvového síťového modelu, zprostředkovává aplikacím navíc ještě všechno to, co vlastní síť nabízí - tedy především možnost komunikace s aplikacemi, běžícími na jiných uzlových počítačích, případně i přístup k technickým prostředkům jiných uzlových počítačů atd.
Je určena k tomu, aby aplikacím poskytovala přístup do prostředí sítě na bázi ISO/OSI modelu, tedy aby fungovala jako jakési okno (či brána) mezi aplikacemi na různých uzlových počítačích, které si chtějí vzájemně vyměňovat nějaké informace.
Představy o podstatě a mechanismu fungování aplikační vrstvy se však v průběhu existence referenčního modelu ISO/OSI vyvíjely a značně zpřesňovaly. Původní představu, která se objevila v první verzi referenčního modelu. Předpokládalo se, že jednotlivé uživatelské aplikace budou zasahovat až do aplikační vrstvy - přesněji: ty části aplikací, které se bezprostředně týkají sítě a jejího využití, budou přímou součástí aplikační vrstvy (v terminologii ISO/OSI modelu se tyto části aplikací označovaly jako aplikační entity, resp. application entities). Zbývající části aplikací již nebyly považovány za součást "síťového prostředí ISO/OSI modelu".
Vezměme si jako příklad otázku komunikace dvou aplikací. Ta může být realizována buď jako spojovaná, prostřednictvím (logického) spojení mezi dvěma aplikačními entitami, nebo jako nespojovaná, zajišťovaná jednoduchou výměnnou zpráv. Logické spojení na úrovni aplikační vrstvy, v terminologii ISO/OSI modelu označované jako asociační, však musí někdo navázat, udržovat jej, a posléze zase zrušit. To má na starosti jeden z možných prvků ASE, konkrétně ACSE (Association Control Service Element), který patří mezi "podpůrné" prvky ASE, tj. mezi prvky CASE.
Pro specifické služby na úrovni aplikační vrstvy (poskytované prvky SASE, viz výše), byly a jsou postupně vytvářeny potřebné protokoly. Většina z nich dnes již má formu mezinárodních standardů resp. norem (IS, International Standards), jiné jsou zatím ještě ve stádiu návrhů norem (DIS, Draft International Standard).
RSS feed Comments
