Aplikační vrstva
Síťový model TCP/IP vycházel více z praktických zkušeností a potřeb. Jeho aplikace začínaly jako relativně jednoduché, a teprve postupem času se jejich funkce a schopnosti zvětšovaly, a začaly se zavádět nové, náročnější druhy aplikací. Síťový model TCP/IP proto vychází spíše z předpokladu, že jednotlivé aplikace nebudou mít tolik společného, aby se tyto jejich společné části vyplatilo osamostatnit. Na rozdíl od referenčního modelu ISO/OSI proto očekává, že každá aplikace si sama zajistí to, co potřebuje a co ji nižší vrstvy neposkytují. Teprve v poslední době se pak i v rámci síťového modelu TCP/IP začínají některé podpůrné mechanismy v rámci aplikační vrstvy osamostatňovat
Je dobré si uvědomit další rozdíl mezi referenčním modelem ISO/OSI a síťovým modelem TCP/IP, který spočívá v počtu jejich vrstev. Referenční model ISO/OSI totiž zařazuje mezi transportní vrstvu a vrstvu aplikační ještě dvě další vrstvy (relační a prezentační), které také poskytují podpůrné služby vlastním aplikacím (kromě samotné aplikační vrstvy). Síťový model TCP/IP však nemá žádnou analogii relační a prezentační vrstvy ISO/OSI. Také jejich funkce si proto v prostředí TCP/IP musí zajistit jednotlivé aplikace vlastními silami.
Síťový model TCP/IP byl navržen pro heterogenní prostředí, tedy pro prostředí počítačových sítí, jejichž uzlové počítače se mohou i dosti výrazně lišit - nejen použitým hardwarem, ale také například konvencemi pro znázorňování čísel, kódováním jednotlivých znaků, konvencemi operačních systémů o vlastnictví a přístupových právech k souborům apod. V referenčním modelu se o odstranění některých odlišností (hlavně ve vnitřních formátech) stará prezentační vrstva. V modelu TCP/IP je vše na samotných aplikacích.
Většina aplikací a aplikačních protokolů v rámci síťového modelu TCP/IP vychází z modelu klient/server. Předpokládá tedy existenci dvou složek, které nemají rovnocenné postavení - klient žádá o konkrétní služby a je iniciátorem veškeré komunikace, zatímco server své služby neposkytuje z vlastní iniciativy, ale pouze na žádost klienta.
Představme si složku v roli klienta na počítači A. Tato klientská složka formuluje své požadavky na konkrétní služby, a zasílá je své partnerské složce v roli serveru na počítači B. Složka v roli serveru je přijímá, zpracovává a reaguje na ně (např. vrací zpět požadovaná data). Přesný způsob komunikace přitom závisí na konkrétní aplikaci - některé využívají pro vzájemnou komunikaci klienta se serverem spolehlivé a spojované transportní služby protokolu TCP, zatímco jiné dávají přednost nespolehlivým a nespojovaným transportním službám protokolu UDP. Vždy však musí platit to, že klient musí být schopen "najít" příslušný server. Složka v roli serveru proto musí přijímat požadavky svých klientů na takovém portu (přechodovém bodu mezi transportní a aplikační vrstvou), který je klientovi znám.
RSS feed Comments
